J. M. Coetzee ; přeložila Drahomíra Michnová
Profesorka klasické filologie Elizabeth Currenová umírá na rakovinu a v posledních chvílích života se rozhodne napsat dopis své dceři, která před lety uprchla do Ameriky. Její slova jsou zároveň pobouřením a morálním odsouzením dědictví, které vytvořil jihoafrický apartheid. Coetzee líčí ostrý konflikt mezi dvěma rasami, v němž postupně dochází k novému rozložení sil. Elizabeth si totiž uvědomuje, že bojovnost nastupující černošské generace, její statečnost a pohrdání smrtí se stávají novým fenoménem, který má schopnost vzdorovat bílým fanatikům, "proklamujících starý režim, kdy vládla kázeň, práce, poslušnost, sebeobětování", jež ovšem ve svém důsledku a naplnění vedly příliš často k násilné smrti. Tak tomu bylo třeba v případě syna Elizabethiny hospodyně, který byl stejně tak jako jeho přítel zavražděn policií. A tak v době, kterou autor výstižně označil jako "pustota noci" a v níž se srdce měnila v železo, sdílí s Elizabeth pocity marnosti a úzkostných obav jen vyčerpaný a unavený alkoholický bezdomovec, který se do jisté míry stává i jejím posledním zpovědníkem...
Román jihoafrického nositele Nobelovy ceny za literaturu je monologem umírající ženy z Kapského města, jenž je zároveň i dopisem na rozloučenou, adresovaným její dceři do Ameriky.