Narozen 28. listopadu 1911 ve Vodochodech (u Roudnice n. Labem), zemřel 30. dubna 1973 v Brně. Syn Ivan (1937-) a vnuk Filip (1965-) působí jako filmoví režiséři, dcera Zuzana Nováková-Renčová (1943-) a vnučky Ester Marie Nováková (1978-) a Luisa Nováková (1971-) jsou spisovatelky.
Studoval v Praze na reálce a klasickém gymnáziu, 1930 maturoval; 1936 absolvoval obory filozofie a jazykověda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a získal titul PhDr.
Během studia (od 1933) pracoval ve Svazu knihkupců a nakladatelů Československa a v časopise Rozhledy. 1937 se stal redaktorem nakladatelství Novina v Praze, 1942-45 byl spisovatelem z povolání. 1945-46 byl dramaturgem divadla v Olomouci, 1946-48 lektorem a režisérem Národního divadla v Brně. Od 1949 z politických důvodů vykonával jen příležitostná zaměstnání, 1951 byl zatčen a odsouzen k 25 letům vězení, 1962 byl propuštěn (plně rehabilitován až 1990). Po propuštění působil několik sezon jako dramaturg operety Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Od 1967, kdy se přestěhoval do Brna, se věnoval literární a překladatelské činnosti ve svobodném povolání.
Básník křesťanské orientace (sbírky Studánky, 1935, Sedmihradská zem, 1967, Vinný lis, 1938, Setkání s Minotaurem, 1969, Popelka nazaretská, 1969, výbor z tvorby let 1941-62 Skřivaní věž, 1970), autor divadelních her pro dospělé i děti (loutkové hry) a rozhlasových či jevištních dramatizací. Podílel se na textové aktualizaci katolických mešních písní (Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí, 1973).
Bohatá překladatelská činnost představuje podstatnou část Renčovy umělecké tvorby. Překládal z němčiny (J. W. Goethe, R. M. Rilke, R. Schickele), angličtiny (S. T. Coleridge, O. Wilde), francouzštiny (G. Duhamel, J. Green, M. Maeterlinck, J. Maritain), italštiny (F. Petrarca) a polštiny (A. Mickiewicz, C. Norwid). Při tlumočení poezie vynikal citem pro formální kvality originálu, při překladu dramat nezřídka sáhl i k aktualizačním úpravám, např. u dramat autorů antických (Aristofanes, Euripides, Sofokles), anglických (W. Shakespeare) či německých (J. W. Goethe, G. Hauptmann, F. Schiller).
Část překladatelského díla spadá do období před rokem 1945.
V redaktorské praxi užíval pseudonymů Jarka Štít (Studentský časopis), Jiří Čekan, Václav Morávek (povídky v Cyrilometodějském kalendáři), Elogius (epigramy v Lumíru), Pavel Nešpor (zejména v Rozhledech) a Petr Stárek.