Narozen 5. listopadu 1932 v Praze, zemřel 19. listopadu 2005.
Po maturitě (1951) na gymnáziu studoval 1951-56 češtinu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
1956 nastoupil do Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd (odborný asistent, aspirant, od 1961 vědecký pracovník). 1961 získal titul CSc. prací Český volný verš devadesátých let, 1969 titul DrSc. monografií Významová výstavba literárního díla. 1971 byl z Ústavu propuštěn, krátce pracoval v Památníku národního písemnictví (mj. zde uspořádal pozůstalost Jana Jelínka, rozmnož., 1975), 1975-89 byl knihovníkem v Pragoprojektu. 1990 byl opět přijat do Ústavu pro českou literaturu ČSAV, souběžně přednášel na katedře české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (později Ústavu české literatury a literární vědy; v zaměstnaneckém poměru od 1994 a v letech 1997−2000 Ústav vedl). 1968-70 a 1990-2002 byl šéfredaktorem časopisu Česká literatura. V roce 1989 byl jmenován docentem pro obor teorie literatury (habilitační řízení zahájeno 1969, titul však již nebyl udělen); profesorem se stal roku 1994.
Autor básnických sbírek (Po stopách zítřka, 1953, To jsi ty, země, 1956, Lijáky, 1960, Hra na hvězdy, 1962, Strojopisná trilogie, 1985 v samizdatu, 1992, Za řekou, 1996).
Jako editor se podílel na vydávání díla Petra Bezruče, Antonína Sovy, Otokara Březiny, Romana Jakobsona, Karla Hynka Máchy, Jindřicha Chalupeckého, Bohumila Hrabala, Jana Mukařovského a jiných; působil v mnoha edičních a redakčních radách (Česká knižnice, Mladé cesty, Květy poezie, Sebrané spisy Bohumila Hrabala, Strukturalistická knihovna).
V literárněvědné práci navázal na tradice českého strukturalismu, spojuje pohled literárněteoretický s literárněhistorickým a textologickým. K nejvýznamnějším dílům patří studie Český volný verš devadesátých let (1963), Symboly, písně a mýty. Studie o proměnách českého lyrického slohu na přelomu století (1966), Z večerní školy versologie 1-4 (1983 a 1989 v samizdatu, 1991, 1995, 1999), Styl a význam (1991), Obléhání zevnitř (1996), Dějiny českého volného verše (2001) a monografie Významová výstavba literárního díla (1978 německy, 1989 v samizdatu, 1992). Od 50. let přispíval odbornými studiemi do časopisů, sborníků a almanachů, v 70. a 80. letech, kdy nesměl v Československu publikovat, otiskoval své práce v zahraničí a samizdatu.
Překládal z ruštiny a polštiny, za jazykové spolupráce z dalších jazyků, odborné texty též z angličtiny. Překládání poezie bylo skromným, ale trvale přítomným průvodcem jeho vědecké a básnické tvorby od let padesátých. V přímé souvislosti s jeho orientací byly v 60. letech překlady Puškina a Válka; v době zákazu práce ve vědě a kultuře s pomocí J. Honzíka (Brjusov a další) a J. Peterky (Zabolockij, Rúfus) se mohl věnovat i autorům, kteří ho zaujali i umělecky; k tomu se pojí svobodně zvolení autoři pro samizdat a zahraničí (Herbert, Miłosz). Jako redaktor a překladatel se např. podílel na samizdatovém výboru polské poezie Slovo a zeď (1988). Vedle toho překládal pro výdělek mnoho dočasně zajímavých slabých textů, z nichž mnohé nebyly nikdy otištěny, ale pouze vysílány v rozhlase. Jako překladatel vědecké literatury přispěl významně k uvedení některých rozhodujících osobností do české kultury (Jakobson, Propp).
V 70. a 80. letech publikoval odborné studie, překlady, edice a výbory pod cizími jmény: Jan Adam, Jiří Honzík, Vladimír Macura, Stanislava Mazáčová, Mojmír Otruba, Josef Peterka, Marcela Pittermannová, Vladimír Smetáček, Břetislav Štorek. Kromě toho užíval zejm. v samizdatových překladech a v Krameriově expedici Vladimíra Pistoria pseudonym Otakar Č. Mokrý.